Splnění jednoho velkého snu

Vše vypadalo tak jednoduše. Psát blog byl vždycky můj sen. Už na základní škole jsem milovala psaní. Napsat esej pro mě nikdy nebyl problém, takže jsem občas vypomohla i spolužákům. Teď ale sedím před bílou obrazovkou wordovského dokumentu a najednou nevím, jak začít a o čem by měl být první článek.

Rovnováha – základ zdravého života.

Jsem daňovou poradkyní, a tak většinu svého času trávím zaměstnáváním své levé části mozku (hemisféry), která má na starosti logické uvažování (i když výklad některých zákonů je spíše o kreativitě :)). Ale tak jako vše v životě má být v rovnováze (světlo a tma, jing a jang…), také tato oblast mého života si žádala stále větší pozornost být v rovnováze. Malování mi nikdy moc nešlo, ale psaní, které mám ráda, se také řadí do činností, které využívají naopak pravou „kreativní“ část mozku.

A tak vznikl tento bláznivý nápad psát blog a skrze články sdílet svoje zkušenosti s atopickým ekzémem. Proč právě téma atopického ekzému? Protože, jak se dočtete také v příběhu o mé maličkosti, jsem se s atopických ekzémem potkala a to několikrát, potrápil mě, donutil mě změnit spoustu věcí, ale zase odešel a to bez léků a kortikoidů, které se zpočátku jevily jako jediné možné řešení.

Poprvé, ale ne naposledy.

Když jsem před několika lety začala psát blog poprvé, nemohla jsem uvěřit, kolik lidí se během krátké chvíle na mě obrátilo. Kolik lidiček tento problém řeší a hledá informace, jako já jsem hledala a nenacházela. Blogové stránky jsem nikde nepropagovala, brala jsem to spíše jenom jako pokus, ale odezva byla obrovská. O to víc mě mrzelo, že jsem psaní článků musela odložit „na druhou kolej“ a stránky nechat žít si svým životem. Dalo mi to ale obrovskou sílu v tom, že nejsem sama, kdo tento problém řeší nebo řešil.

Ale i když jsem na svůj původní blog nepřispívala a vlastně jsem si myslela, že z internetového světa úplně zmizel, pletla jsem se. Stále na něj přicházejí lidé, kteří mají potřebu atopický ekzém řešit jinak než zajít k lékaři, nechat si předepsat další recept na zaručený lék či mast a čekat, že vše bude zase v pořádku a oni se mávnutím zázračného proutku uzdraví.

Důležité je to nevzdat. A pokračovat 🙂

A tak znovu sedím před počítačem, snažím se utrhnout každou chvilku mezi zpracováním daňových přiznání pro své klienty a znovu bych chtěla nabídnout svůj příběh, zkušenosti i omyly, které mě na mé cestě za zdravou a pěknou kůží potkaly a které jsem musela řešit. Opět zažívám stejné obavy, ale touha pomoci svým příběhem je větší.

Napsat první článek na blog je závazek. A vnímala jsem to stejně jak před několika lety, tak nyní. Opět mě představa, že si tyto řádky přečtete, prozatím děsí a pro člověka introverta je to hodně velké překročení komfortní zóny. Tak jako se však mění život kolem nás, měníme se i my – naše priority, touhy, přání. I já jsem se tedy rozhodla jít si za svým snem a splněním svého snu pomoci dalším lidem, kteří řeší stejný problém, který jsem řešila já.

Na podruhé o poznání chytřejší.

Celý život mě provází jedna velká moudrost a pravda, která se mi prozatím vždy potvrdila. Vše se děje, jak má. V tu pravou chvíli. A všechno „zlé“, je vždy pro něco dobré. Když jsem psala blog poprvé, mojí největší brzdou v psaní bylo přesvědčení, že nejsem vlastně žádný odborník, a proč právě ode mě byste měli číst nějaké články. Nevystudovala jsem lékařskou fakultu, nejsem výživový poradce, nejsem psycholog ani kouč či lékárník.

Pak jsem ale zjistila, že bych vlastně byla vděčná za to, kdybych si tenkrát mohla přečíst něco podobného, o co se tu snažím 🙂. Pár řádků od někoho, kdo řeší nebo řešil stejné problémy, kdo zkouší vše možné a nemožné a kdo věří, že i bez léků a kortikoidů dojde k vysněnému cíli. Ne od někoho, kdo teoreticky ví o atopickém ekzému všechno, ale nikdy nezažil probdělou noc kvůli drbání. Nebo od někoho, kdo je zaměstnaný jako marketingový specialista u společnosti vyrábějící zaručeně účinnou mastičku. Kdyby to bylo tak jednoduché!

Rychlá doba = rychlé, ale neefektivní řešení.

Naše doba si žádá rychlá řešení. A i já jsem to na začátku tak vnímala. Ideálně si vzít nějaký ten lék či se namazat nějakou zázračnou mastí a do rána mít po problému. U tohoto problému s atopickým ekzémem to však bohužel tak nefunguje. Ani já Vám nedokážu dát radu, která by ze dne na den váš ekzém vyléčila. Budou to malé krůčky, které ale u mě vedly k úplnému uzdravení.

Už je to nějakou dobu, co jsem bez příznaků ekzému. Občas jako upozornění na to, že je to psychosomatické onemocnění a onemocnění na celý život (jak mi řekla opravdu úžasná dermatoložka s dlouholetou praxí v oboru) se mi někde objeví suchá kůže, která trochu zasvědí, ale do pár dnů je vše zase v pořádku a já si užívám kůže bez ekzému. A v tom bych Vás ráda inspirovala, že je to pomyslné světlo na konci tunelu v podobě krásné kůže bez ekzému, kterou nebude třeba schovávat pod dlouhými rukávy před světem.

Nebojujte proti sobě, zničíte se!

A abychom neztráceli čas a aby se změna mohla začít dít, mám pro Vás první, ale řekla bych jednu z nejzásadnějších rad.

Pokud jste do teď vnímali celé své snažení o odstranění ekzému z vaší pokožky jako boj (stejně jako já na začátku), zkuste přestat „bojovat“. Zkuste ekzém přijmout jako součást vás, jako něco, co z nějakého důvodu přišlo a zase nepozorovaně odejde. Možná nás to má něco naučit, možná máme více poslouchat naše tělo, nemáme ho tolik zatěžovat stresem a máme se mít rádi takoví, jací jsme.

Z vlastní zkušenosti vím, že když přestanete bojovat, uleví se vám. Dlouhodobý boj a stres je pro tělo velkou zátěží, která ho ještě více oslabuje. Proto už jenom přijmutím svého těla takového, jaké je (s ekzémem či bez ekzému) je velkým krokem vpřed. Začněte věřit vašemu tělu, že to zvládne, že je ve Vaší moci to zvládnout bez léků i kortikoidů.