Blog jako terapeut aneb buďme opět dětmi

Je začátek ledna 2026 a já začínám znovu. Jak se říká, do třetice všeho dobrého 😊. Po tolikáté totiž začínám znovu psát svůj blog o zdravé kůži a zvládání stresu. Po tolikáté jsem pochopila, že když jsem se tohoto snu nedokázala vzdát ani po deseti letech (kdy jsem blog psala poprvé), něco na tom prostě bude. Navíc volání, které přišlo na podzim roku 2025 se už nedalo ignorovat. Do unavené a přetížené hlavy začaly chodit nápady na celé články, témata pro ebooky i online kurzy. Z počátku jsem nechápala, ale poslechla jsem a teď sedím u počítače a píšu.

Pokud nemáte nyní dostatek času a zajímá Vás pětiminutová rada, můžete přeskočit rovnou na pětiminutovou radu →

Hlava jako nejlepší přítel, ale také nepřítel

Největší překážkou, kterou jsem musela překonat, byla moje hlava a má přesvědčení o tom, že si to přeci nemůžu dovolit o tom vůbec přemýšlet začínat nějaký nový projekt. Měla jsem za sebou neskutečně náročných několik měsíců, kdy jsem s půl roční dcerkou musela zvládnout pracovní maratón jako daňová poradkyně. A po tomto maratónu jsem se dalších pár měsíců „dávala dohromady“.

Už jsem moc dobře věděla, proč je můj ekzém tak extrémní – proč se mi opět vrátil v plné síle jako po porodu, ale bylo třeba si sednout a říct si, že takhle to opravdu dál nejde. Měla jsem spoustu teoretických znalostí (jak zvládat stres, jak organizovat, plánovat, …), ale jako kdybych zapomněla na to, jak vše uvést do praxe. Moje hlava byla totálně přetížená, já byla „vyždímaná jako citrón“, křeček v kolečku, který běží a běží a běží. Tesař, který se snaží uříznout strom tupou pilou.

A do toho nějaké nesmyslné myšlenky o tom, že bych se vrátila k realizaci projektu, který jsem v hlavě nosila už 10 let. A i když jsem několikrát chtěla znovu začít, nikdy jsem to daleko nedotáhla a skončila dřív, než jsem začala. A to jsem ještě nebyla maminkou, takže času jsem tehdy měla rozhodně více než nyní.

Dovolila jsem si 5 minut denně psát a co se stalo?

Jenže pak se to stalo… Jednoho dne jsem se prostě rozhodla, že SI DOVOLÍM do toho všeho věnovat 5 až 10 minut svého času denně tomu, co jsem už o malička milovala. Nikdy mě moc nebavilo kreslení, protože jsem to nikdy moc neuměla, ale milovala jsem psaní čehokoli. Milovala jsem a miluji tištěné knížky, psací potřeby a pěkné sešity. Takže jsem jednou večer jeden takový vzala a začala 5 minut denně sepisovat, co mě k projektu napadalo. Jedinou podmínkou pro mě bylo, že to musí být v čase, kdy dcera spí, abych si neubírala čas strávený s dcerou.

A začaly se dít neuvěřitelné věci. Psaní mě tak opět pohltilo, že jsem se vždy těšila na svůj nový rituál, kdy si na pár minut sednu a sepíšu si všechny nápady, které bych chtěla zrealizovat. Oněch 5 minut denně mi dodalo nové nadšení do všech oblastí života. Čas s dcerou jsem si užívala naplno bez myšlenek na to, že bych měla dělat něco jiného, že doma není uklizeno, že bych měla vyřizovat emaily atd. Ba naopak, čas strávený prací daňové poradkyně jsem považovala za investici do toho, že s dcerou můžeme být doma s manželem oba, jelikož já i manžel můžeme podnikat z domu. Začala jsem se zajímat o inovace ve své práci a začala jsem vnímat, jak lze změnit úplně všechno.

I 5 minut denně může změnit celý náš život, jen ten první krok

Protože tehdy jsem pochopila jedno zásadní pravidlo pro realizaci a zavádění všeho ve svém životě – i 5 minut denně může změnit celý náš život. Nejdůležitější je udělat PRVNÍ KROK. Odložit svůj perfekcionismus (o tom zase příště, jsem ukázková perfekcionistka) a vzít první sešit a tužku a prostě začít psát. Hned teď, hned dnes, jen 5 minut.

Nebudu Vás už dlouho napínat. Toto zemětřesení uvnitř mě s tím, že jsem si dovolila si více dovolovat (např. si „dát šlofíka“ s dcerou a smířit se s tím, že uvařený oběd nebude na Michelinskou hvězdu, ale bude rychlý, nebo že email nevyřídím ihned po přijetí, ale v den, kdy emaily vyřizuji) způsobilo, že je můj ekzém téměř pryč. Po dlouhých dvou letech, kdy jeho intenzita byla opravdu nejhorší, co jsem kdy zažila.

Návrat do bezstarostného dětství

Těch 5 minut denně mě totiž vrátilo do bezstarostného dětství, kdy jsem si prostě mohla sednout a psát si cokoli mě napadlo, kdykoli mě napadlo. Byla jsem jenom já, tužka a papír a čas přestal existovat. Bez myšlenek typu, na to teď nemáš čas, musíš ještě poskládat prádlo, vyřídit emaily, uvařit…

Nyní už si občas dovolím věnovat psaní i trochu více času. Protože vím, že mi dodá tolik energie, kterou mohu využít na práci, kterou udělám rychleji a efektivněji a tím pádem mi zbývá více času na bezstarostné hraní si s dcerou, což mě dobíjí další energií. Píšu, když dcera spinká, a tak i má maminkovská zodpovědnost je ukonejšena, že moje „záliba“ není na úkor času s dcerou. Přeci jen jsou některá přesvědčení v mé hlavě silná.

A tak mám pro Vás první 5minutovou radu, která mě zachránila doslova za 5 minut dvanáct před vyhořením.

Pokud čtete tento článek, tak předpokládám, někde chvilku v klidu sedíte nebo postáváte a čekáte na něco a máte 5 minut k dispozici k tomu, abyste se vědomě nadechli a vydechli a zamysleli se nad tím, jakou činnost jste milovali jako děti. Co Vás bavilo a ztráceli jste při tom pojem o čase? Bylo to malování, skládání puzzle, psaní, čtení knížek, obkreslování obrázků, nebo vybarvování obrázků, tvoření z papíru, prostě cokoli, co Vás nyní napadne.

A teď si vědomě dovolte, že byste dnes mohli věnovat 5 minut této činnosti. Nemusíte si kvůli tomu brát v práci dovolenou. Vypněte o 5 minut dříve televizi nebo skončete dříve s večerní prací. A 5 minut věnujte činnosti, která Vás kdysi tak bavila, kterou jste milovali.

Proč je psychika tak důležitá?

Jak píšu také ve svém příběhu O mně, ekzém je psychosomatické onemocnění. A ze své zkušenosti vím, že se mi ekzém vždy zhoršil při větší psychické zátěži (více stresu, spěchu, nestíhání, přetížení). Proto zklidnění naší psychiky, uvolnění a 5 minut relaxace činností, která nás baví a ztrácíme při ní pojem o čase i prostoru, je přesně to, co může pomoci ke zklidnění našeho ekzému. Nečekejte „vyléčení přes noc“, ale i trochu klidnější noc bude odměnou za to, že jste si dopřáli čas pro sebe trochu jinak.

Nejtěžší je vždy udělat první krok

Řeknu Vám, co bude úplně nejtěžší, jelikož to moc dobře znám. Nejtěžší na tom bude udělat ten úplně první krok. Váš mozek se nyní začne urputně bránit: „Vždyť nemáš teď čas vůbec na nic, nestíháš nic a ty teď ještě budeš shánět omalovánky nebo puzzle? Vždyť je to dětinské, na to nemáš vůbec čas.“ Máte dvě možnosti. Buď hlas poslechnout a vše nechat, tak jak je. Anebo to prostě vyzkoušet. Přijdete o 5 minut svého času a přinejhorším zjistíte, že to na Vás prostě nefunguje. Ale jelikož se jedná o často doporučovanou terapeutickou metodu, vsadím se s Vámi, že to fungovat bude. A přinejmenším Vám to vykouzlí úsměv na tváři.

Úsměv na tváři léčí

A to je první krok k uzdravení se. Protože úsměv a dobrá nálada opět umí zázraky. V těle se rozjedou chemické reakce, které jsou pro tělo žádoucí a může lépe regenerovat. Vaše hlava si neskutečně odpočine, když chvíli nebude myslet na to, co je třeba nakoupit nebo zítra udělat v práci. A to potřebujeme. Každý den alespoň 5 minut se vrátit do bezstarostných dětských let.

Pojďme dnes udělat první nedokonalý krok ke změně

Tak co myslíte? Dopřejete si a dovolíte si dnes 5 minut věnovat sobě a dobití svých baterek? Na 5 minut zapomenout, jaké to je jít životem s trochu více či méně otravným ekzémem. Který nám chce sice něco sdělit, ale teď to sakra opravdu svědí. A na to, abych pátrala po tom, co mi chce tělo sdělit, potřebuji energii a také klidnou hlavu.

Zkuste to a udělejte ještě dnes první nedokonalý krok ke změně. Nemusíte hned nakreslit obraz jako Picasso, nemusíte poskládat puzzle o 1000 kouscích, nemusíte hned napsat knihu. Já také začala nedokonale s první tužkou, která mi přišla pod ruku a blokem, který jsem našla v šuplíku. I když to byl pro mě ten nejtěžší krok (dříve jsem byla schopná týden přemýšlet o tom, jakou tužku a jaký blok použiji), udělala jsem to. Jen 5 minut dnes a zítra a pozítří. Myslím, že tělo i mysl Vám poděkují.